Jména klientů jsou z důvodu osobního soukromí pozměněna.

1. Pocit viny

Anna po rozchodu s přítelem velmi trpěla. Obviňovala se a měla řadu nepříjemných pocitů, že za vše může ona a že není dost dobrá. Trýznila se otázkami: Proč mě přítel opustil? Proč odešel? Proč mi ten koho jsem tak milovala náhle zmizel ze života? Na seminář přišla se záměrem zjistit pravdu. Chtěla vědět, co se vlastně stalo a proč muselo k rozchodu dojít. Při inscenaci rodinné konstelace Táňa, která Annu zastupovala, vnímala, že je najednou v roli malé, asi tříleté, holčičky. Táňa najednou změnila výraz tváře, v jejích očích byla vidět hrůza… Na otázku: „Co vidíš?“ nám sdělila: „ Vidím vodu a v ní malé koťátko, utonulé.“ Tak se odkryl dávný příběh ze života Anny. Když si s koťátkem jako malá holčička hrála na zahradě u babičky, běžela kolem Annina starší sestra, která omylem na koťátko šlápla a zlomila mu vaz. Babička zasáhla tím, že chroptící koťátko utopila v bazénu, aby netrpělo. Pro malou Aničku to byla velká ztráta. Ukázalo se, že tato její myslí vytěsněná událost, Annu ovlivňovala až do jejího dospělého věku a Anna v životě zažívala čas od času nečekané ztráty. Nevědomě si v sobě nesla pocit viny za smrt koťátka a cítila se odpovědná za to, co se stalo. Vyčítala si, že ho neochránila a připadala si špatná. V mnoha životních situacích se za to nevědomky „trestala“. Tyto pocity v ní zesílily po odchodu partnera, kdy měla opět důvod se víc obviňovat a sebetrýznit. Propadala se až ke stavům velkého smutku a pocitů selhání. Po nalezení této události z dětství a uvědomění si, co se tehdy stalo Anna pochopila, odkud pramenily její pocity viny. Tím se jí výrazně ulevilo a její emoční propady se zmírnily na minimum. Událost, která se Anně v jejích třech letech stala, byla zvědoměna a proces uzdravování mohl začít.

2. Přijetí otce

Roman vyrůstal celý život pouze s matkou, svého otce nikdy nepoznal. Celou dobu žil dokonce v přesvědčení, že otec jeho matku znásilnil a tím byl zplozen – tedy bez lásky. Otce za to odsuzoval. Sebetrýznil se a ztotožňoval se s tím, že i on sám je vlastně „špatný“. Na základě těchto svých představ se rozhodl žít v celibátu a zřekl se tělesné lásky, ačkoliv je velmi přitažlivý muž. Roman se raději staral o matku a druhé, protože najít odvahu podívat se do svého nitra a odkrýt svá témata nebylo jednoduché. Přesto se odvážil přijít a během krátké doby se v jeho životě udály velké změny. Již při první skupinové terapii si uvědomil, že svými postoji vlastně netrestá otce, ale sám sebe. Podařilo se mu vyjádřit hněv, který v sobě dlouho skrýval. Uvědomil si, že když odmítá otce jakožto svého zploditele, tím odmítá vlastně život jako takový. Bylo zřejmé, že je potřeba, aby se s otcem znovu konfrontoval a přijal způsob, jakým byl zplozen. Během skupinové terapie se ale dokonce ukázalo, že otec matku neznásilnil, ale pouze si s ní užil sex, protože byl velmi pudový člověk. A v tu chvíli bezbranná matka dala věcem volný průběh… Romanovi se během terapie podařilo přijmout způsob, jakým byl svými rodiči zplozen. Je to tak, jak to je. Poté již nepotřeboval odmítat svou vlastní pudovost tím, že si zakazoval být jako jeho otec – živočišný, pudový, smyslný. Nemusel už ukazovat matce svou loajalitu, kterou vůči ní zachovával dlouhou dobu. Uzdravující formulka: „Jste moji rodiče. Přijímám vás! Všechno, co je ve vás, je i ve mně. Přijímám všechny důsledky, které z toho vyplývají“ pomohla završit celou konstelaci. Nyní má Roman přítelkyni a žije spokojeným, po všech stránkách naplněným životem.